Průhlední: Prolog

Začala jsem psát novou knížku a tak sem dávám ochutnávku.

Vytáhla jsem z penálu tužku a přiložila ji k papíru. Nic jsem však nenapsala,můj mozek asi odjel někam na dovolenou, nemohla jsem si vzpomenout, co bylo tak důležité, že mi stálo za to prohledat celý byt, abych našla papír na který to budu moci zvěčnit. Nakonec se nejvhodnějším kandidátem stala druhá strana ružového letáku, který vybízel k účastina nějaképřednášce o umění. 

Hrot tužky se ještě stále nedotkl papíru a já potlačila nutkání odložit ho stranou a jít si po svém. Najednou se mi vybavil hustý les, uprostřed kterého byl paluk s ohništěm a já si vzpoměla.

Bylo totiž půl desáté ráno a já právě vstávala, jen co jsem se ve svém zmačkaném, šedém pyžamu posadila vzpoměla jsem si na sen, co se mi zdál. Nebyl to tak úplně sen, spíš to byla vzpomínka, o které se mi poslední dobou pořád zdálo. Zívla jsem a promnula si oči, na ramenou mě lechtaly moje zrzavé vlasy, když byly rozčesané, sahaly mi do půlky zad, ale takhle po ránu vypadali spíš jako zrzaví hadi obtáčející se kolem mé hlavy. 

Zavřela jsem oči abych si vybavila všechny detaily, po tom, co jsem si vybavila vše podstané jsem oči otevřela a dala se do psaní.

Bylo mi asi šest, když se moji rodiče rozhodli koupit chatu. Bydleli jsme ve městě apřírodu jsme víceméně znali jen z televize a dětských obrázkových knih, proto byla pro moje rodiče představa táboráku pod širým nebem, záhonku s květinami a možností procházet sev přírodě velkým lákadlem. Po měsíci hledání našli malý domek na kraji lesa, do kterého se okamžitě zamilovali. Byla to stará roubenka po rekonstrukci, vzpomínám si, jak sem ji viděla poprvé.

Měsíc před mými šestými narozeninami jsme se já a moji rodiče sbalili a vyrazili tam, bylo to uprostřed léta a cesta byla vyčerpávající.

„Mami, bude tam zahrada?“ zeptala jsem se během jízdy.

„Celý les a okolí se všemi potůčky, stromy, mýtinami a křovím bude naší zahradou.“ prohlásila spokojeně. Dvě hodiny jsme autem jeli po rozpáleném asfaltu a nakonec jsme ještě půl hodiny bloudili polními cestami, než jsme dorazili k lesu, před nímž stál na samotě náš nový letní příbytek.

Nátěr na dřevě byl oprýskaný a odemknout chatu se nám podařilo až na čtvrtý pokus, protože zámek ve dveřích byl zarezlý. Abych řekla pravdu vnitřek se mi taky moc nelíbil, bylo to tam malé a páchlo to starobou a plesnivým dřevem, ale rodiče byli nadšení, celou dobu pobíhali s úsměvy kolem mě a vynášeli tašky z auta. Chvíli jsem se jestě zoufale rozhlížela po pokoji, kde budu, jak mi mamka slibovala trávit většinu léta, než jsem si vzpoměla na les, který začínal asi dvacet metrů od našecho prahu a vyběhla ze dveří.

Moje slovní zásoba ještě nebyla moc velká, ale myslí, že to prví co mě napadlo, bylo že je obrovský a tmavý. Možná jsem už tehdy cítila, že s ním není něco v pořádku, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

O pár měsíců později jsme tam jeli zas, teda jezdili jsme tam samozdřejmě celé léto, ale tohle mělo být ten rok naposled, protože večery začínaly být sychravé. Rodiče pozvali snad všechny své kamarády a nalákali je na táborák a spaní pod širákem, takže tentokrát za námi jela kolona snad devíti aut napěchovaných k prasknutí. Místo toho, abychom zastavili na plácku před chatou, jsme vjeli do lesa a po několika minutách jízdy v terénu jsme přijeli na palouk velikosti fotbalového hřiště, na který se naskládalo všech deset aut.

Jak z nich postupně vystupovali lidé ozývalo se samé „Ach, tady je krásně.“ a „Je tu úplně jiný vzduch než ve městě.“ Mně teda přišel stejný. Zhruba o půl hodiny později se na palouku začala tvořit taková menší stanovávesnice, které vévodilo ohniště postavené mým tátou a jeho kamarádem, ve kterém už plápolal oheň. Během pár minut už kolem něj seděla většina členů naší výpravy. Všichni jedli a bavili se. Já jsem si hrála s mojí kamarádkou Sandrou a dalšími dětmi, které přijeli s námi a čas nám rychle utíkal. Po době, která nám přišla jako pár minut, ale ve skutečnosti to byly spíše hodiny, jsme si uvědomili, že už se začalo stmívat a přesunuli se k dospělým, kteří stále klábosili kolem ohně. Jejich hovor neutichl ani když se měsíc usadil vysoko na obloze a tma se plýžila kolem stanové vesničky.

Nebála jsem se, uklidňovali mě všichni ti lidé sedící na rozkládacích židličkách, kterým oheň osvětloval tváře. Poznávala jsem v nich ty, kteří nás párkrát navštívili doma, máminy kolegyně z bývalé práce, které se teď v kroužku něčemu smály, tátovy kolegy s rodinami a pár příbuzných. Bylo tam také spousta dětí, některé byly mého věku, ale zahlédla jsem i pár starších a několik batolat.

Najednou jsem uslyšela zahoukat sovu a můj pohled zabloudil do lesa. Zdálo se mi, že jsem zahlédla obličej nějakého dítěte přikrčeného za křovím. Myslela jsem si, že si někdo z těch dětí, co tu byly s námi dělá legraci a tak jsem beze strachu vstala a vyšla k lesu. Asi jsem tam neměla chodit. Teď už by mě něco takového ani nenapadlo, ale tehdy jsem, že je něco špatně poznala až když jsem vstoupila do lesa a opustila mě odvaha. Za křovím nikdo nebyl. Vlastně to vypadalo, že v celém lese nikdo kromě nás není. Chtěla jsem se otočit a ukrýt se v bezpěčí plápolajícího ohně. V tom jsem zahlédla jak kousek ode mě někdo běží. Ani nevím, co mě to popadlo. Rozběhla jsem se za postavou, která se náhle prudce zastavila a rozhlížela kolem sebe.

„Proč si běžel?“ zeptala jsem se celá zadýchaná, když jsem doběhla k malému chlapci. Mohlo mu být tak osm, byl zadýchaný a krátké černé vlasy se mu potem lepily k obličeji. Otočil se na mě s hrůzou v očích.

„Bojím se.“ zněl vyděšeně.

„Tmy?“ nechápala jsem „Před tou ale neutečeš.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem ho nikdy neviděla. Tehdy jsem si ale nevšimla, toho, co si dnes vybavuji naprosto přesně. Byl téměř průhledný.

„Ne,“ do očí se mu nahrnuly slzy „bojím se těch příšer.“

„Tady ale žádné nejsou.“

„Ale jsou.“ řekl a vyhrnul si rukáv tmavého trička. I v měsíčním světle jsem tehdy viděla pokousanou ruku, ze které kapala krev na zem pod námi. Byl úplně strachy bez sebe a obličej měl zkřivený bolestí.

„Pojď se mnou, moje máma ti to ošetří.“ chytla jsem ho za zdavou ruku a chtěla ho odvést k palouku. On mě však nevnímal, očima pročesával tmu okolo nás a cuknul sebou pokaždé, když někde zašustilo jehličí, nebo zapraskaly větvičky.

„Musím domů.“Prohlásil rozhodně a uvolnil se z mého sevření. Naposledy se na mě podíval a znovu se rozeběhl k zurčícímu vodopádu. Běžela jsem za ním, ale neměla jsem šanci dohonit jeho dlouhé kroky. Doběhl na kraj propasti, kde byl vodopád a skočil. Dorazila jsem tam právě včas abych viděla jak padá několik metrů, roztahuje ruce a pak mizí. Zmizel jako mlha, prostě se rozplynul a nikde po něm nebylo ani památky. Tehdy jsem to nechápala a nechápu to ani dnes, jen vím, že se to stalo.

Moje tužka se naposledy dotkla papíru, abych si napsala datum.

Další části budou na wattpadu :)

Knižní recenze Anna krví oděná- Kendare Blake

Anotace:

Cas Lowood zdědil vzácné poslání: zabíjí mrtvé.
Před ním to dělal jeho otec, dokud nebyl hrůzně zavražděn duchem, kterého měl zabít. Vyzbrojen otcovým tajemným a smrtícím athame, Cas cestuje po zemi se svou čarodějnickou matkou a kocourem, který větří duchy. Společně se vydávají po stopách legend a místního folklóru a snaží se držet krok s mrtvými zabijáky. Otravné věci jako budoucnost neřeší a přátele si drží od těla.
Když přijedou do nového města, aby našli ducha, jemuž místní říkají Anna krví oděná, nečeká Cas nic než obvyklou rutinu: nastěhovat se, vypátrat a zabít. Místo toho ale najde běsnící prokletou dívku, přízrak, s jakým se dosud nesetkal. Stále nosí šaty, které měla na sobě v den své brutální vraždy roku 1958. Tehdy byly bílé, ale teď jsou rudě potřísněné a kape z nich krev. Od své smrti Anna zabíjí každého, kdo se opováží vstoupit do jejího opuštěného viktoriánského domu, kterému kdysi říkala domov.
Avšak z nějakého důvodu Casův život ušetří.

Můj názor:
Pokud hledáte něco na klidný večer, něco u čeho se budete možná i trochu bát a rychle se do toho začtete, je tahle kniha právě pro vás. Za mě je to jedna z nejlepších duchařských knih nejen pro teen čtenáře, ale i pro dospělé (testovala jsem na mamce :)). Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že příběh je trochu ohraný, jeho zpracování vás naprosto dostane. Je to jedna z těch knich, které přečtete za večer a nemůžete se dočkat dalšího dílu, protože prostě musíte vědět, jak to dopadne.

 Cas  jezdí po světě a zabíjí duchy s pomocí svého Athame, nože, který zdědil po otci, jen co se i se svojí mámou čarodějnicí přestěhují do nového města, už má Cas nový cíl. Ducha, který straší ve starém viktoriánském domě a místní mu říkají Anna krví oděná. Každý, kdo vstoupí do jejího domu před svou smrtí uvidí už jen děsivou dívku, která má na sobě bílé šaty potřísněné krví, její vlastní krví. Když však do domu vstoupí Cas, Anna ho nechá žít. Cas se do domu ještě několikrát vrátí a do Anny se zamiluje, stejně jako ona do něj. Společně se svým kamarádem pak odhalí, co se Anně vlastně stalo a vysvobodí ji ze strašného prokletí. Avšak na jednu drobnost zapoměl, co se vlastně stane s duchy, které zabije svým Athame? Myslí si, že Athame duchy posílá pryč, je to však pravda? 
 Tahle knížka je prostě skvělá, romantická a hlavně akční. Kdo nečetl zkuste a kdo četl mi dá určitě za pravdu, že to stojí za to :)

Knižní výzva na rok 2016

Tento rok jsem se poprvé rozhodla účastnit knižní výzvy a to od Ells :) Dala jsem si cíl 90 knih ale, jelikož absolutně nemám ponětí, kolik knih za rok pečtu tak se bojím že jsem se trošku přecenila. Každopádně se budu snažit abych nemusela snižovat ;)

Seznam budu přidávat postupně, pro začátek je tu pár knih, které jsem již přečetla, nebo se je chystám číst. Vkládám odkazy z http://www.databazeknih.cz/ abyste si rovnou mohli přečíst, o čem to je a případně tady najít inspiraci ke čtení :) Na všechny se budu snažit postupně přidávat recenze, nejbližší bude asi na Sto tisíc království ;)
1. Sto tisíc království
2. Nástroje smrti: Město z kostí
3. Nástroje smrti: Město z popela
4. Nástroje smrti: Město ze skla
5. Nástroje smrti:Město padlých andělů
6. Nástroje smrti: Město ztracených duší
7. Nástroje smrti: Město nebeského ohně
8. Erilian:Město čarodějů
9. Erilian: Kouzla na obzoru
10. Erilian: Střípky hvězd
11. Skleněný trůn

12. První hrob napravo
13. Druhý hrob nalevo
14. Třetí hrob přímo před nosem
15. Pekelné stroje: Mechanický anděl
16. Kostičas: Kostičas
17. Sukuba: Trápení

Nejen vánoční taštička

Ahoj, tak tu mám pro Vás baliče tutoriál na výrobu dárkové taštičky, vím, že je to už trošku pozdě, ale snad ho ještě využijete :)

Co budeme potřebovat?

Nůžky, papír (radši nějaký ozdobný, já mám třeba jen takový obyčejný béžový, ale i tak to vypadá dobře), izolepu, oboustranou lepicí pásku, sešívačku a nějakou mašli na ozdobu. 

Krok 1

Papír přeložíme na půlku a nahoře a dole uděláme lehkou rýhu.

Krok 2

Papír z obou stran přeložíme, tak, aby sahal lehce za prostředek. 

Na jeden kraj nalepíme oboustranou lepící pásku a slepíme.

Krok 3

Přiložíme ke kraji papíru tři prsty a tím si určíme místo ohybu.

Krok 4 a 5

Podle fotek.

Přeložíme druhou stranu a slepíme.

Krok 6

Krok 7

Teď to "vymáčkneme".

 Už máme skoro hotovo :)

Vložíme dárky

Já dávám jen los a pětikornu, přotože to mám jako "doplněk" k dárkům.

Ohneme tak dva centimetry od horního okraje a secvakneme sešívačkou.

Už jen ozdobit a máme hotovo :)

Doufám, že se Vám to bude hodit. Snažila jsem se fotit, co nejvíc, aby to bylo přehledné a snadno pochopitelné. Zabere to tak pět minut, což není žádná tragédie a mohli by to stihnout i baliči balící na poslední chvíli ;)

Zbývá mi už Vám jen znovu popřát veselé Vánoce :)

Rána a řev

Nedávno jsme ve škole dostali jako úkol na komunikaci napsat krátký příběh a jelikož bych sem časem ráda i nějaké své příběhy psala, vkládám jako první tenhle. Snad se bude líbit... :)

„Podívej!“vykřikl a jeho prstíček ukázal na starý, opuštěný dům.

„Marry, půjdeme tam? Prosím, no tak Marry!“ prosil, ale než jsem mu stačila odpovědět rozeběhl se ke dveřím, které už měly nátěr oprýskaný počasím.

„Dominiku, vrať se!“zakřičela jsem na něj. Ani se neotočil, otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Rozeběhla jsem se za ním, popadla studenou kovovou kliku a vešla. Jen co jsem překročila práh, praštil mě do nosu silný zápak staroby a hnijícího dřeva. Připomnělo mi to časy, kdy jsme s mámou jezdily na výlety do rodných domů dávno zemřelých umělců a významných osobností.

„Rozhlédni se, někdo tu strávil významnou část života“ říkala vždy a nadšeně si prohlížela věci okolo sebe.

„To že ji tu strávil někdo jiný, neznamená, že mi ji tu musíme strávit taky, mami.“ stěžovala jsem si.

„Je to tu úžasné.“ pronesla a mé nechuti trávit zde čas nevěnovala sebemenší pozornost.

„Už jsme tu hodinu, mám hlad.“ zkusila jsem to znovu.

„Ten člověk tu prožil spoustu krásných chvil a my teď máme možnost alesoň trošku nahlédnout do jeho vzpomínek, broučku. Musíme si toho vážit.“ usmála se na mě.

Vzpomínka se rozplinula a já opět stála v děsivě vyhlížející vstupní hale. Vedle dveří ležely na zemi motyka, krumpáč a sekyra, jako by je někdo před chvílí přinesl ze zahrady. Na pravo byly lehce pootevřené bílé dveře, za kterými byl slyšet dětský smích.

„Dominiku?“ zavolala jsem nejistě.

„Tady jsem.“ ozvalo se, a tak jsem vkročila do místnosti za dveřmi, která kdysi sloužila nejspíše jako obývací pokoj. Ze zdí byly tapety napůl sloupnuté a pokryté pavučinami. Naproti dveřím stál starý gauč a dvě křesla, před kterými byl postavený skleněný konferenční stolek, všechno pokryté vrstvami prachu, ve kterých byl sem tam vidět otisk prstu. Doufám, že to tu někdo nepoužívá jako drogové doupě. Napadlo mě. V rohu místnosti stál mohutný klavír, kterého se už roky nikdo nedotkl a nad ním létal zmatený ptáček. Můj malý bratr poskakoval okolo klavíru, snažil se ho nebohé zvíře chytit a smál na celé kolo i přesto, že se mu to nedařilo.

„Co myslíš Marry, jen to vrána nebo havran?“ přestal na chvíli skákat a podíval se na mě.

„To je jen vlaštovka Dominiku.“ odpověděla jsem, ale jeho nadšení stejně nepolevilo.

Pták vyletěl ven skrz rozbité balkonové dveře. Bratr si toho všimnul a vyběhl za ním.

„Vrať se!“ zakřičela jsem, ale opět to nebylo nic platné. „Dominiku musíme domů, už je večer, za chvíli bude tma!“

„Pojď sem Marry!“ zavolal. Prošla jsem za nimi a pod nohami mi zakřupalo vysypané sklo. Dveře vedly na zahradu, na kterou už určitě roky nikdo nevstoupil. Stála tam řada opadaných stromů pod kterými ležely spadaná shnilá jablka a hrušky. Před stromy byl malý záhonek, zarostlý trávou, mezi kterou byla občas vidět nějaká brambora či česnek. Bráška teď přesunul svou pozornost k malé housence, plazící se po kameni přede dveřmi.

Zničehonic se ozvala hrozná rána. Jako kdyby někdo házel nábytkem. Otočila jsem se směrem k domu, odkud rána přišla, ale nic jsem neviděla. Další rána… To už se bráška chytil mojí ruky a začal natahovat.

„Co to bylo?“ zeptal se vyděšeně. Další rána... To už jsem se bála i já a začala jsem couvat směrem do zahrady. Z domu byly slyšet kroky a pak se ozval strašný řev, ze kterého běhal mráz po zádech. Bráškovi začaly téct slzy.

„Až řeknu teď, poběžíme k silnici, ano?“ zašepatala jsem. Přikývl. Další rána, řev…

„Teď !“vykřikla jsem polohlasem a oba naráz jsme se rozeběhli. Běžely jsme kolem domu a pod nohami nám šustilo spadané listí. Nad námi zářil měsíc a z domu se ozývaly další a další rány vždy doprovázené strašlivým řevem. Doběhli jsme k silnici, ale ani jednoho nás nenapadlo se zastavit, naopak jsme ještě přidali a o pár minut později jsme celí zadýchaní doběhli domů.

Ten večer jsem neusnula.

Když si to teď čtu, tak vidím, že to je spíš jakýsi prostředek delšího příběhu, ale co :D (to co je tučně, je to, co to mělo obsahovat) Doufám, že se Ti to líbilo :)

Já a ježíšek

   Poslední dobou se snad na všech stránkách řeší to jedno určité téma... Ať se podíváte kamkoli vykouknou na Vás Vánoce, není možné se před nimi schovat, není možné před nimi utéct.
 Jen co zapnete počítač objeví se tipy na dárky, návody na dárky domácí výroby, všemožné reklamy, které se Vás snaží přesvědčit, že právě jejich předražený přípravek na klouby je to právé pro Vaši babičku, že to jediné, co si Váš otec přeje je lak na auto a nové bačkory a Vaši malí sourozenci touží po štekající napodobenině kotěte. 
   Vánoce jsou časem, nákupní horečky, shonu, stresu a prázdné peněženky. Na druhou stranu, když se Vám podaří na chvíli se zastavit a s hrnkem čaje a talířkem cukroví se podívat na pohádku, možná že se trošku té vánoční pohody dooprady dostaví a vy si užijete pár klidných dní. 
   Pod stromečkem objevíte pár dárků a budete si užívat šťastné pohledy svých blízkých, při trhání papíru na tom, co jste půl hodiny zabalovali. Ale to k Vánocům prostě neodmyslitelně patří, přes všechny ty starosti si stejně uvědomíte, že se vlastně těšíte, ať už na dárky, svou rodinu, nebo ten klid, při večerní procházce prázdnými ulicemi, které osvětlují světýlka a podivná výzdoba svítící z oken.
   Já mám Vánoce ráda, mám ráda to, že jsou na sebe lidé hodnější, snaží si vzájemně udělat radost, více se usmívají a ačkoli třeba nemají moc peněz, snaží se svým blízkým udělat tento čas o něco krásnější. Myslím, že o tom to je, né o dárcích, penězích, volnu, ale o tom udělat si alespoň jednou v roce čas, abychom rozveselili svou rodinu, lidi, na kterých nám záleží a nebo třeba jen úplně cizího člověka na ulici... :)

Takže Vám, kdo si tohle čtete přeju krásné Vánoce,
splnění tajných přání, klid a hodně dobrého jídla, aby bylo v lednu co hubnout ;)
Pa příště... :)

Něco málo o mně

Ahoj, návštěvníku :) Vítám Tě na mém blogu.
Je mi 17 let, studuji obor Reprodukční grafik pro média a jsem v druhém ročníku. Knížky mám ráda od malička, v podstatě jsem na nich vyrostla. Psaní mě začalo bavit později, ale teď už píšu v podstatě kdykoli ve volném čase, když se odtrhnu od knížky :)
Moje knižní srdcovka je Anna krví oděná (recenze bude) a všechny díly Harryho Potera (taky bude :D).
 Asi nikdy sem nedám fotku mé knihovny jelikož mám knížek hrozně moc, takže jsou rozházené úplně všude, co se nevejde na poličku, nebo na jinou odkládací plochu bohužel musí do krabice a to je pro mě doslova utrpení, proto čtu více e-knihy, aby knihy nemusely trpět v kartonové izolaci :).
Koho by zajímalo moje psaní, píšu příběhy na Wattpad, jmenuju se tam stejně, jako tady takže mě můžete bezproblémů dohledat :)
Tenhle blog bude především o knížkách, jak nečekané, ale časem určitě přibudou články i z jiných oblastí. :)
Zatím pa... :)